pořádáme

07.05.2018

Radvanická béčka

Štítky: recenze
ZPĚT
VLI8055 |
Klasika a krátká a nějaké ty hefty k tomu.

Výsledky můžete najít... a nebo je radši nehledejte. Nevyhráli jsme. Nebudeme se k tomu vracet, jo?

Našla jsem záznam svého pobytu na sobotních kontrolách:

Před startem si uděláme prezenčku:

- Odhodlanost?

+ Zde!

- Toiky na shromaždišti?

+ Ok!

- Rychlost?

- Rychlost? Člověče, támhle jste, kde se loudáte?

- Dohledávka?

- Aá, slečna Dohledávka chybí.

Startovní koridor je do kopce. Na mapový start je to 13 vrstevnic - to by mohlo někoho vést k nepředloženým akcím, například k tomu, že by to chtěl vyběhnout.

Vyhýbám se nepředloženým akcím a v pohodě si šlapu na první kontrolu. Hlavně se neztratit, hlavně se neztratit... a jsem tam. Ztracená jak malá, vůbec nerozumím porostům a bohužel se to v průběhu tratě nezlepšuje.

Takže zatím víte, že to je tady do kopce a teď něco o těch porostech. Razím si cestu pralesem, tropické slunce v zádech, omylem jsem zašlápla jezevce. V mapě je světle zelená. Jsem ráda, že náramek jsem ztratila už na Velikonocích ve skalách, protože jinak bych ho určitě nechala tady. Uvažuju o prorážečkách na ruce.

Dlouhý postup plánuju pěkně po švédsku po cestách. Ne, že by se mi to tu nějak extra rozběhlo, ale je to o něco rychlejší než lesem. Jednou postup po louce, ale ten zdržuje, protože se kochám výhledem na Sněžku a ještě dva kopce se zbytkem sněhu okolo. Bohužel si nepamatuju, jak se jmenujou, ale mám štěstí, že Ptaak nečte tyhle články, za neznalost bych zaplatila dlouhou lekcí o Krkonošských vrcholech.

Divoký smrkový les z počátku tratě nahrazují skalky a přichází trochu pochopení, co se to tu děje. Nepřichází souznění s mapařem a stavitelem, nabíhám na kontroly jako vždy s nadějí, že v okolo 30-50 metrů si mě najdou samy, zde se mi vyhýbají a přehlížím je i na pár metrů. V některých případech bych to odsoudila označením, že to bylo o náhodě, v některých uznávám, že s více tréninkem bych to našla daleko snadněji.

Klusajíc velmi pomalu a odhodlaně do cíle, mohu říct, že to byla řádná klasika a že mě ztrestala nejen fyzicky, což je pěkná ostuda. Jdu se kát a snad mě nedělní krátká trať nevypeče.

Neděle se startuje z vrcholu Žaltmanu, takže to smrdí tím, že to bude rychlé. Pro některé. Pro mě je to opatrný postup, abych neopakovala sobotní chyby - naštěstí jsou všechny kontroly na kamenech a údolíčkách, takže dohledávky jsou pro mě konečně brnkačka. (Ano, tím jsem pojmenovala svůj problém, prostě nepoznám přelom lesa a paseky a neudržím směr. Ale kámen, to si člověk nesplete. Snad.)

Mimochodem, dlouhá a kopcovatá cesta na start způsobila, že jsem se mohla psychicky připravovat na závod, tak jsem použila metodu, kterou jednou zmiňovala Bóďa, a učila se nazpaměť kódy kontrol. Někde do desáté kontroly to bylo fajn. Pak jsem se ale rozfázovala o jednu kontrolu a čtyři kontroly v kuse se zastavovala a ubezpečovala, že jsem něco nezapomněla. Tak nevím, jestli to příště použiju.

Když jdu demotivována lesem, jako se mi to stalo v sobotu, bloumá má mysl po okolí a přemýšlí nad různými kravinami. Svého času to byla (zatím nedokončená) orienťácká opera, teď to byly úsloví pro každý závod:

kdo chce kam, ukažme mu kam

já do lesa nepoběžím, já do lesa nepůjdu, kdyby na mě hajnej přišel, on by mi vzal buzolu

kdo se ztrácí, nesmí do lesa

mapovati stříbro, blouditi zlato

tak dlouho se chodí s buzolou na krku, až se krk utrhne

-jana k.e.