pořádáme

06.09.2018

Ještě jeden report z Ceny Východních Čech

Štítky: reportáž
ZPĚT
VLI8055 |
Zase ty Radvanice

Ha, mám chuť psát (rozuměj, pár minut volného času, téma a nechuť psát něco, za co jsem placena).

E1 - krátká trať

Běžím na start, cestou je cíl a z něj vylézá rozzářený junior a svěřuje se oddílovému kolegovi, že les je úplně pecka a ten terén! Tyto slova mě navnadí a těším se na start. Akorát teda po startu koukám a jsem hrozně nejistá. Poskakuje opatrně po lese a bojím se, že se ztratím. Takto až do třetí kontroly a z každé mám děsnou radost, že jsem se neztratila. Další postupy mírně zrychluju, sice se pořád bojím, že se ztratím, ale už si pomalu začínám rozumět s mapou. Stavitel mě testuje dlouhými traverzy, nějak to jde a chyby jsou maximálně půl minutové, to je radosti! Radost z kontroly zůstává po celý závod a v terénu je tolik schovávaček, že bychom klidně mohli startovat hromaďákem.

Přichází seběh, předbíhám veterána, který mě obdivně nazve srnkou. Způsobí to nejrychlejší postup na postupu, takže vypisuju výběrové řízení na doprovod při závodě, který mi bude lichotit. Střídavě bude obdivovat mou rychlost a když nepůjde obdivovat rychlost, bude se rozplývat nad mapovou přesností.

Ale abych to nezakecala, přichází nejkrásnější část celého závodu. Do teď byly po lese šutry. Bylo jich hodně, schovávaly kontroly. Ale najednou jich začínají být celá pole a pro závodníka to znamená to, čemu mladiství říkají parkour. Je to úžasné, chvílemi je potřeba skákat po vršcích šutrů, chvílemi se vyplati proplétat se po zemi mezi balvany. A ještě to je mírně z kopce. Děkuji, děkuji, kvůli tomu skutečně chcete jít do lesa. Vylézám z cíle stejně nadšená jako ten junior.

E2 - klasika

Jak tak na ty klasiky koukám, přijde mi, že se zkracují. A bohužel to není tím, že bych měla čím dál víc natrénováno a strouhala ze starých časů další minuty. Aaaaale, takhle klasika vypadá, že bude fakt klasická, maximálně jen o trochu kratší.

Zatímco čerstvá uzavírka (nejspíš jsem první auto, které ji potkalo, z toho vidíte, že není radost být někde první) mi přidává 25 minut zpoždění na příjezdu na shromaždiště, vyskakuju tedy hned z auta, páchám striptýz a během minuty a půl odbíhám. Start stihnu tak akorát letmo a celou trať mám plán běžet aspoň na takových tepovkách jako jsem dala na cestě na start.

Klasika je klasická. O volbách postupu nic nevím, přijde mi, že všechno se chodí rovně. Les je hezký, děšť mi smáčí mapu a ke sprše se přidává jemné kartáčování v hustnících. Přemýšlím, jestli se mi chce běžet (nechce) a jestli mi to jde (nejde). Ač brzo mizím do vzdálenějších lesů bez dětí a starců, i tam vidím samé orientační chodce. Dnes se prostě nechce nikomu a přitom je to tak pěkné. Semtam je kontrola jen tak middlovatě kousek, ale většinou to chce jít přes půlku mapy. Není to těžké, ten les není nějak náročný, ale pozornost a azimut udržet to chce. Většinou se mi to i daří, akorát na konci tratě jsem tak nervózní z obíhání oplocenky, až oběhnu jinou. Co by to bylo za trať, kdybyste si v ní nedali aspoň jednu žákovskou chybu?

E3 - zkrácená trať s hromadou kontrol

Jak se postavit ke zkrácené trati je vždycky otázka. Tady se někdo postavil tak, že je bohatá na kontroly a přitom je to docela dlouhé. K tomu hendikepový start a máte zařízeno, že se v lese nebudete nudit.

Já jsem již unavená, takže cestou na první kontrolu obhlédnu půlku svahu a dvě cizí kontroly, než se konečně srovnám a vyrazím správným směrem. Ale únava je zřejmá a orientační běh se opět transformoval na orientační chod. V tomto rozpoložení mě po třetině trati doběhne soupeřka. Tak teda zrychluju a běžíme spolu. V terénu a z kopce jí utíkám. Pak přijde přeběh po silnici, soupeřka natáhne své mladé nohy a mizí za zatáčkou. Já mám styl, který se více podobá Emilu Zátopkovi. Ve výrazy a v dýchání - a tím bohužel podobnost končí. Poslední třetinu trati se snažím přežít, docvaknu rychlonohou soupeřku a ještě její kolegyni z pardubického oddílu v seběhu, chvíli je ženu jak nadmuté, ale závěr je běhavý a to je konec soupeření. Nemilosrdně mě nechávají v lese, odkud se dotrápím do cíle. Před sběrkou mě předběhne pardubická žákyně a já se nezmůžu ani na to, abych ji zadupala na doběhu. Přesto mohu říct, že trať byla suprová, kontrol jsem si užila ažaž a díky soupeřkám tam byl chvíli i pocit rychlosti a nějaká ta radost z pohybu.

-jana k.e.