pořádáme

15.04.2019

Road Adventure: nemusí pršet, stačí když nesněží

Štítky: reportáž
13.4. Čelákovice. Road adventure - závod, který tak co dva roky prověří mou silničku. Třeba jestli ji mám. Kvůli němu ji vlastně mám.

Letos jsme vyrazili opět s Ptaakem. Oba se ubezpečujeme, že se nechceme nikam hnát, že vlastně nejedem závodit, ale na výlet a tak.

Ráno ladí mou formu myš, kterou nacházím při nazouvání v botě. Živou. Uraženě ji vyklepávám, kocour si ji uraženě odnáší do zahrady k doražení.

Cestou ladíme detaily jako:"Máme s sebou duši?"
"Jasně, máš ji v brašničce."
"A není to ta od minula? Pamatuješ, jak jsem před dvěma roky píchla?"
"Aha, tak teda nemáme duši."
"Takže nebudem píchat?"
"Prostě nebudem."

Tři dva jedna start a jedem. Osm stupňů, vítr severák (mírný), na start přichází jen ti nejodolnější. Míjíme převelikou rychlostí dvojici holek na bajkách, jsme jako vítr, jsme profící z tour, dejte sem epo, jestli mě chytíte. O pár minut později nás míjí dvojice skibikecentrum.cz team, no možná nejsme tak rychlí. Vlastně, podstatné je, že se přece máme rádi a že máme hezký vztah a že nám to sluší a tak, že jo. Rychlost není důležitá.

Začátek rozjíždíme dobře, akorát nás štve provoz, blížíme se k dálnici a houstne to jak ďas. Nejhustčí to začne být po hodině, kde nás zastaví policie a kolem projíždí asi tisíc Harlejů. Žvýkáme Margotky a čekáme. Pak konečně odjíždíme z přehuštěných krajin (Zeleneč a okolí) a ocitáme se na cyklostezce. Teda jenom proto, že přejezd dálnice je značený jako zavřený a nechcem pokoušet štěstí. Znovu nás předjiždí team skibikecentrum.cz, rozhodnutí nejet do zákazu vjezdu bylo dobré. Akorát teda jim to furt jede strašně rychle.

Máme za sebou hodinu a půl. Nikam se neženem, sbíráme kontroly, snědli jsme poslední Margotku. Ptaakovi praskl drát, furt zastavuje a něco dělá s kolem. Podle toho, jak často si stěžuje, že s tím nic nemůže udělat, pravděpodobně domlouvá galusce a slibuje jí různé věci po dojezdu. Mohl by jí třeba hladit po duši, ale nejde to. Galuska. Jedem nicméně podle plánu, protože to prý vydrží. V mezičase jsme dovymysleli, že dojedem kus za Kostelec nad Labem, začnem točit zpět, posbíráme něco cestou a pak si dáme hrozně moc jídla.Po třech hodinách a půl zkusím na jedné kontrole slézt z kola, ale mám tak zablokovanou páteř, že to už asi nikdy nebude možné. Zbývá jediné - jet, dokud to kolo pode mnou neshnije.

Jedem od severu, vítr v zádech a ten, co je vepředu, mi rozráží Ptaak. Já se snad kvůli němu naučím i jezdit v háku. Občas mluvíme o něčem krásném, třeba o Margotkách. Občas se kaju, jako když navrhnu, že nepojedem trapně kilometr po mrňavé asfaltce k jezeru, když můžem jet 300 metrů po hezké okrsce a pak teprv 700 metrů místní komunikací k jezeru. Pak jedem mezi poli, střihnem si i minutového kufra, prostě provar.

Konec je klasický scorelauf. Nebo klasický akční film. Do konce světa zbývá (doplň nějaký odpočet), hrdinové jedou největší možnou rychlostí, slunce zapadá, civilizace se bortí, hrdinové běží za ruku... Kravina, co? Za á neběžíme, máme přece kola, za bé se nedržíme za ruce, já třeba křečovitě držím berany, a doufám, že před křižovatkami dobrzdím a že mi ty ruce neupadnou. Je to špatný film. Dojíždíme totiž skoro dvě minuty před limitem, 104km v nohách, cpeme do sebe teplé párky s teplým čajem a dokonce, dokonce jsme si stoupli i na bednu. No jako... To asi zase za dva roky pojedem.

stránky závodu

výsledky

-jana k.e.