pořádáme

13.10.2020

Vielposten - jak se sbírá mnoho kontrol

Štítky: reportáž
Když to nejde u nás, musíme na pískovce do Němec

ahoj!

Marťan vyhlásil, že jedem na výlet, tak jsme jeli. Kolik kontrol? 112!

Na startu nejsem ani trochu soustředěná, řeším hlad (nesnáším pozdní starty), oblečení (jestli nejsem moc nabalená, nebo nedostatečně), taky vidím Marťana jak totálně prošitý odjíždí domů a vím, že tam byl přes dvě hodiny. Takže původní plán, že po dvou hodinách jedem, taky nevypadá nadějně. Ale co už staaaart!

Běžím, hop hop, ať už jsem na jedničce, když to má 112... no ale doprčice, já nemůžu najít start. Fakt, normálně s tím problémy nemám, ale tady vidím uplné kulové. Tak teda zastavuju, najdu pětku, tady na jednu stranu je šestka a copak na druhou? Dobře. Našla jsem start. Jsem na mapovém startu. Startovní hodiny říkají, že uběhla minuta.

Po chybě na jedničku (hledáte kontrolu nahoře a neumíte skočit 15 metrů bez jištění) se uklidním a začnu je sbírat jak houby. Naštěstí jsou fakt jednoduché... no vida, už je tu chyba na sedmičku. A totální mimoň na osmičku. Tu už naháním v doprovodu dvou soupeřů, jednoho českého a jednoho německého. Žel jsme na trati neměli čas se seznámit, tak ani nevím, s kým jsem tam pobíhala.

Pošťuchujem se soupeři na další kontroly, trochu jim utíkám, ale chyba na 12... a jsme zase spolu. Tak dělám, co můžu, abych jim utekla, na 26 mám pětiminutový náskok. Vím to přesně, protože na 27 mám zásek a zase mě mají.

Po 33 přichází občarstvovačka a výměna mapy, jdem na měřítko 1:1500, něco jako plánek obýváku nebo tak něco. Do skalního města naběhnu opatrně, abych nepřeběhla, takže přeběhnu jen první kontrolu a běhám tam jak pošuk. Pak se ale vyklidňuju, opatrně ťukám kontroly a zjišťuju věci jako že šedivá barva není skalní plotna, ale tunel. Pak pomalu s mým českým spoluběžníkem zrychlujeme, jde to suprově a ony tam jsou a všude na nás vykukují. Ze začátku na nás koukali turisti (rodiny s dětmi převážně) jak na mimoně, teď už buď nekoukají nebo nejsme mimoni.

Kontrola 58 a jsme zpět na normální mapě (1:7500). V mezičase se začínám bavit propočtem, kolik mi jich chybí do cíle. Pasáž, kde furt zleva obíháme skály a razíme pod nimi, je poněkud únavná.

Nicméně, furt jsou tu ty skály. Skoro nikdy neběžím znova stejnou cestou, skal je dost, opakovat se nemusí. Každou chvíli je tu průběh třeba 30 metrovým průchodem, šířka o trochu míň než moje boky. Každou chvíli plazivka tunel, který ale někam vede. Je to plně vybavené hřiště pro orienťáka-hračičku, nabízí lezení, přeskok průrvy, sjezd po zadku holou skálu, odřené ruce...

Před koncem se vrácíme poprvé do míst, kde jsme už byli v začátku a kde jsem dělala milión chyb. Dávám si bacha, protože je mi jasné, že chybu teď už bych nedohledala. Nějak se to poštěstí, poslední kontrola, běžím na cíl... Kruci, kde je cíl, já musím mapovat na cíl a skoro ho i nenajdu. Je to tady.

Jsou hraví ti Němci, to jim musím nechat. Marťan mi dal skoro půl hodiny, ale já potrénuju a uvidíme příště.

-jana k.e.

Fotky: